HUGO

Přihlášení:

Přezdívka:

Heslo:



Registrace

Příběh bez pointy


Vejdu do třídy. Na tabuli je nakreslen znak Baníku a mě to z neznámého důvodu štve. Slunce za oknem mi připadá kýčovité a protější škola, nabarvená na růžovo, je vyloženě trapná. Je mi tak trochu do pláče a zakrývám to příliš širokým úsměvem.
Má hubená zápěstí praští překvapivou silou tašku lavici.
Vidím spolužačku a přemýšlím, kdy jsem ji naposledy pozdravila. Měsíc, možná víc. Je mi to jedno. Teď už tu chybu nikdo nenapraví…
Stály jsme na rohu ulice. kamarádka a já. Naši kluci šli pro zmrzlinu. Alena okopávala špičky bot, dívala se do země, smála se,vytáhla rtěnku a podle odrazu ve výkladu si malovala pusu. Rtěnka měla tmavou barvu a přesahovala jí přes koutky úst. Ona špulila pusu a vypadala, jako když si děti hrají na dospělé.Otočila jsem se za Lukášem. Má hezké vlasy, pomyslela jsem si. Má hezké vlasy. Nic víc.
Konečně vystáli řadu a zaplatili. Nesli zmrzlinu jako kdovíjakou vzácnost. Lukáš přidal do tempa a zastavil se u mě. „Doufám, že máš ráda jahodovou.“ Zachmuřený opálený obličej vypadá hloupě. Jeho i můj. Vzala jsem mu kornoutek z ruky a špičkou jazyka ochutnala. Sladkou chuť jsem povalovala na patře. Pozoroval mě. „Nenávidím jahodovou zmrzlinu.“
Zvedl obočí. Vydržela jsem jeho pohled. Dívala jsem se mu přímo do očí. Vytrhl mi kornout. Usmála jsem se. Ironicky. Celá ta scéna mi dělala dobře. Lidi kolem litovali Lukáše pohledem. Já jsem byla ta zlá potvora, která toho hodného a milého chlapce trápila. Realita je absurdní. Jako v zrcadle odráží naše dojmy a představy. Kopie je k neuvěření podobná originálu a přitom zkreslená. Prostě přesně naopak. Lukáš trápil mě.
Ve svém pokoji mechanicky zapnu rádio. Kterého debila napadlo zahrát Severanku od Teamu? „Zlá, chladná a severná… S kým jsi mi, óóó, neverná?“ Jako bych ho slyšela. „Kde jsi?“ „Venku“ „S klukama?“ „Sama“ „Nevěřím ti“ „Proč?“ „Tak“ A já byla skutečně sama. S nikým jsem nemluvila. Jenom proto, aby se neptal, abych nemusela odpovídat na ty otázky, které nás oba přiváděly do rozpaků. Jednou jsem mu odpověděla, ať mě nechá být. Moje prohra…
Miloval prý můj smích. Měl rád, že jsem se neustále smála. Jenže já už se neuměla smát…
Venku bylo chladno. Velmi chladno. Naskakovala mi husí kůže. Ptačí zpěv je stupidní. Jako zpěvák s příliš líbivými texty. Helena Vondráčková a spol. Příliš mnoho přirovnání.
Tři lidé v jednom pokoji. Musel se rozhodnout. Ona nebo já. Plakala. Naprosto zbytečně. Moje šance byla mizivá. Prohlížela jsem si ji. Blondýnka, malinko při těle, s velkýma modrým
a očima. Trošku hloupá, ale snaživá. Lukáš takovou dívku vždycky chtěl. Ona by žasla, kdykoliv by chtěl, kdykoliv by něco řekl. Já se s ním hádala. Nikdy jsem mu nedala za pravdu, bývala jsem pravidelně v ofenzívě. Já a Lukáš jsme spolu vždycky bojovali. Mám hnědé oči a hnědé vlasy. Vysoká a hubená. Prý příliš chytrá. Nic moc. Poprvé bez šance na výhru. Vymyslet vyznání lásky na slovo housenka. Je to vůbec možné? Tak hloupá hra…
Vybral si mě. Ani jsem se neusmála. Bylo mi to jedno.
Čtyřistadvacet kilometrů je moc. Zahleděny do peřin s babičkovským vzorem vpíjejí se do sebe dva páry očí. Vlastně se nic nestalo…

Arwellon


Hodnocení: 1

chrupetka1

Pro ohodnocení se musíte přihlásit!

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit!

Nenalezeny žádné komentáře

Created by Erbureth, Erbureth@seznam.cz