HUGO

Přihlášení:

Přezdívka:

Heslo:



Registrace

Slzy andělů


Zase prší. Déšť smývá prach z cest a domů. Proč nikdo nesmyje lidské utrpení a bolest. Chce křičet, plakat, utíkat. Chce mír, lásku, porozumění. Chce to, jež není dosažitelné. Alespoň v této době. Má vznosné cíle a kvůli nim je často zavrhována, nepochopena. Proč je to tak kruté? Je příliš odvážné neupadat do stereotypu a toužit po změně negativních lidských vlastností.
Procházela ulicemi města. Jindy dávala přednost široké společnosti, dnes vyhledávala samotu. Jen na chvíli. Chtěla být sama se svými myšlenkami a názory, které toliko uznávala. Jemný déšť jí stékal po tvářích. Měla promočenou bundu a mokré vlasy. Právě šla ke své kamarádce. Ulicí proudily potůčky vody – voda připomínala krev. Krev světa. Pomalými dlouhými kroky přišla k panelovému domu na sídlišti. Kapky vody z vlasů jí stékaly na ramena. Foukal vítr, bylo chladno. Schovala se pod výklenek nade dveřmi. Zmáčkla tlačítko zvonku s cedulkou na jméno. Domovním telefonem se ozvalo strohé „haló“. Z okna bytu v pátém patře padaly klíče. Znovu se ocitla na dešti a spěšně zvedla klíče z mokré a zablácené trávy. Vyzkoušela několik barevných, než se jí podařilo odemknout. Ve společné chodbě panelového domu prohodila hlavou, aby trochu zbavila své vlasy vody. Stoupala po schodech, výtahem nejezdila. Měla panickou hrůzu z uzavřených prostor. V pátém patře vzala za kliku. Stála v předsíni malého bytu. Její přítelkyně seděla na pohovce v obývacím pokoji. Bezmyšlenkovitě hleděla do země. Když vstoupila do pokoje, usmála se. Nebylo třeba cokoliv říkat. Znaly se dlouho. Přisedla si na sedačku a začaly si povídat o běžných věcech.
Po chvíli přestalo bavit klábosit o povrchních věcech. Hlavou jí vrtala otázka. Musí se konečně zeptat. Kohokoli.
„Myslíš, že existuje Bůh?“ Vyslovila pochyby.
„Možná. Ale proč to řešíš?“ Takovou to reakci očekávala. Nevěřila, že by někdo mohl pochopit její myšlenka.
„Kdyby byl, tak to přece nedovolí?“
„A co jako?“
„Lidské vztahy, vlastnosti, činy. A všudypřítomné utrpení, války, neschopnost cokoliv změnit.“
„Týká se to snad tebe?“ Tato otázka bolela. Zasáhla vlastní názor, to bolí.
„To jsou globální problémy. Měly by se týkat každého!“
„Když si to myslíš… ty jsi byla vždycky jiná.“ Všechno je na nic. Asi je opravdu jiná.
Hustě prší. Nemá ráda, když prší. Připadá jí, že kapky deště jsou slzy andělů. Věří v anděly a věří, že svým pláčem chtějí ošetřit rány světa. Nechce, aby andělé plakali, ale neumí tomu zabránit. Jak taky, když nikdo ony rány nevidí…

Ronni


Zatím nehodnoceno

Pro ohodnocení se musíte přihlásit!

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit!

Nenalezeny žádné komentáře

Created by Erbureth, Erbureth@seznam.cz