HUGO

Přihlášení:

Přezdívka:

Heslo:



Registrace

Neobvyklá cesta domů...


Jednou, to když jsem se vracela z daleké školy domů, tam, kde ptáci zpívají si pro radost a květiny kvetou čmelákům a včelám pro potěšení, do našeho rodinného opevnění, které hlídá jinak hodný pes, který však hodný jen k nám jest, stala se mi zvláštní věc. To přec pravda nemůže být, že doma nikdo nebyl. Jen výjimečně se tato situace stává. Pro ostrost našeho psa, který neřeže jen smrkové kmeny, ale i poštěkává mile u plotu, jsem si naivně myslela, že snad jeden ze čtyř vchodů bude otevřen, já uvařím si doma něco k snědku a odpočinu v osamoceném domě. Chyba. Nikdy nemyslet dopředu. Se skákajícím psem kolem mé osoby jsem se vypravila k prvnímu vchodu s nadějí, že bude otevřen. Smůla. Druhý vchod, tentokrát garážová vrata, které mám jinak docela v oblibě, zavřely se předenou a ne a ne se otevřít. Nevím, co jsem komu udělala. Pak ještě malá naděje u zadních dveří, ale ta mě brzy při zatáhnutí za kliku opustila. Následoval vchod do chléva, který je propojen s celým domem. Byl otevřen. Sem a tam se procházely slepice, uvnitř pochrupovalo prasátko a několik ovcí. Mám vyhráno, zaradovala jsem se. Omyl. Jedny dveře neznamenají díru do světa. Ty druhé byly totiž zamčené. A tak jsem se dostala jen do jakési předsíně, kde jediné k snědku bylo krmení pro prase a ovce. Tohle mi bohužel nestačilo... Co teď? Netušila jsem, kdy se vrátí naši domů. Mamka byla toho času v lázních. Zkusím ji zavolat. Možná ví o tajně schovaném klíči. Jenže, jak to tak bývá, u domu nebyl signál... A tak jsem zkoušela vytáčet číslo jdouce se psem na kopec. Maminka o klíči samozřejmě nic nevěděla, ale dala mi jednu dobrou radu (???). Ve stodole jsou žebříky, zkus to s nimi... Docela dobrý nápad. Jediné otevřené okno bylo v druhém poschodí. Musela jsem tedy zdolat výšku asi 5-ti metrů na jeden balkón a pak asi dalších 5 metrů na druhý, kde bylo to úžasné okno. Vlezla jsem tedy do stodoly a porozhlídla se po žebříku. Jeden byl příliš velký a ten naproti byl téměř menší než já. Pak můj zrak spočinul na NĚM. Byl to žebřík výborných rozměrů, jenže. Chyběla mu přesně uprostřed příčka a hned pod tou mezerou byla jedna napolo prohnitá. Ale neměla jsem jinou možnost. Přenesla jsem ho tedy k prvnímu balkónu a se smrtí v očích (mám strach z výšek obzvlášť těch žebříkových, kde si člověk není jist spolehlivostí) jsem začala pomalu stoupat k vysněnému oknu. Zdolala jsem jeden balkón. Otázkou však zůstalo, jak na ten druhý. Mezeru jsem vyplnila ocelovou tyčí a „směle“ jsem se vydala k cíli – k oknu. V té chvíli, věřte nebo ne, připadala jsem si jako největší zloděj. Ovšem celá akce se zdařila. Vedle okna byly i balkónové dveře, které nebyly zamknuty, takže jsem se nemusela prodírat malým oknem. Když jsem pak šla otevřít vchod, abych si vzala tašku, ozval se hluk motoru. Právě dorazili naši...

Bonny


Zatím nehodnoceno

Pro ohodnocení se musíte přihlásit!

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit!

Nenalezeny žádné komentáře

Created by Erbureth, Erbureth@seznam.cz